Dočasná ochrana cizinců v České republice
V souvislosti s konfliktem na Ukrajině je udělování dočasné ochrany cizinců v České republice fenomén, který je skloňován z různých stran a úhlů pohledů. Nechci hodnotit daný konflikt, ale institut dočasné ochrany, jako takový, jehož základem je zejména směrnice Evropské unie 2001/55/ES o dočasné ochraně, která poskytuje jakousi normu pro rychlé poskytování ochrany ohroženým osobám. Tato směrnice je v České republice aktivována v reakci na konflikt na Ukrajině, kdy má být poskytováno dočasné útočiště osobám prchajícím před tímto válečným konfliktem. Další zákonnou oporou dočasné ochrany je Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, tzv. Ženevská úmluva a Protokol z roku 1967. Tato úmluva přímo nedefinuje pojem „dočasná ochrana“, ale vytváří základy pro ochranu uprchlíků, včetně zásady „non-refoulement“, tedy úplný zákaz vracení uprchlíků do zemí, kde by byli či by byli vystaveni nebezpečí. V Českém právním systému je „dočasná ochrana“ zakotvena především v zákoně č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. Tato právní norma vychází z výše uvedené evropské směrnice a definuje, za jakých podmínek a komu může být dočasná ochrana poskytnuta, tedy se jedná o jakousi implementační formu mezinárodního práva. Toliko exkurz do právního zakotvení. Výkonným orgánem této normy je pak Ministerstvo vnitra, které jehož úředníci jsou jakýmisi vykonavateli a rozhodovateli v problematice dočasné ochrany. Je pravdou, že v již od roku 2022 musí úředníci zvládat velký příliv žadatelů o dočasnou ochranu, kteří přichází z různých míst, nejen Ukrajiny a pochází z různých sociálních vrstev. Proto není zcela jednouché vždy rozpoznat oprávněnost žádostí a vede to ke kritice daného institut. Na druhou stranu je třeba se podívat na daný institut z pohledu žadatelů, tedy osob, kteří se cítí ve své zemi ohroženi a chtějí žít, alespoň dočasně v České republice. Ti zažívají poměrně velký chaos. V tomto případě se totiž často setkávají s neodborností úředníků, kdy tzv. „prvosledoví“ úředníci podávají různé informace, odesílají na různá místa a poskytované informace jsou v duchu „co platilo dnes již zítra platit nemusí“. Dále zde dochází k jakési „aroganci moci“, kdy od žadatelů je vyžadováno striktní dodržování lhůt, ale pokud se jedná o úředníky, těm zákonné lhůty a povinnost reagovat, mnoho neříká. Lidé při podání žádosti ne vždy dostanou potřebné dokumenty a osvědčení, ale dostávají i neurčité a nepřesné informace. Nemohu hodnotit, jeli to jen neodbornost a nepřipravenost úředníků Ministerstva vnitra, kdy dané problematice se věnují většinou mladí lidé krátce po absolvování školy či studující, přetíženost úřadů chybnou personální politikou či prostý nezájem o problémy žadatelů a absence empatie. Nicméně díky tomuto chaosu a systému Ministerstva vnitra se po České republice doslova potulují žadatelé, kteří jsou paralyzováni čekáním na rozhodnutí úředníků a nemohou se zde přihlásit ke zdravotnímu pojištění, začít pracovat, a tedy přispívat do sociálního a daňového systému našeho státu, tedy normálně fungovat. Přitom z evropské směrnice i jednoduché logiky věci vyplývá, že součástí dočasné ochrany je i rychlost jejího poskytnutí. Nejedná se totiž o finanční prostředky, ale o právní zakotvení žadatelů, lidí, kteří se ocitli v tíživé situaci, tak aby mohli postupovat dále. Z logiky věci tedy vyplývá, že by ochrana měla být poskytnuta a pak teprve přezkoumána její oprávněnost, tak jak to vyplívá z Evropské směrnice, nikoliv, tak, jak se děje nyní, že žadatel týdny či měsíce musí žadatel čekat, až se nějaký úředník rozhodne a blahosklonně se vyjádří. Bohužel tento stav je obrazem současného sytému, kdy politici se „bijí v hruť“ a v médiích prezentují, jak vše zvládají, realita je však naprosto jiná a chaosem a nekompetentností jsou opět postihováni prostí lidé, kteří jsou v tíživé situaci, ale díky současnému systému, nemají jinou možnost, než danou situaci tiše snášet a přijímat újmy, které jim způsobuje, aniž by měli někde reálné dovolání.
Dr. Rostislav Kotrč